18.6.2010
Chlad pomalu prostupuje konečky prstů, kůže se svrašťuje a srdce zběsile probíjí si svou cestu, úder po úderu blíž smrti. Cítíš každý atom svého těla, vše vypjaté k nepříčetnosti a není možnosti jak uniknout životu. Chtělo by se ti jen tak si přejít na druhou stranu, lehce vyklouznout, začít znovu a jinde, snad, ale zatím ještě nepřišel´s na ten správný nápad. Tak nezbývá nic než jen pomalu snažit se přežít další den, další nudnou všednost, další dávku zbytečnosti vychutnat až do dna a zkusit si jen neztěžovat. Zatím jen nenuceně probíjíš se mrazivou temnotou a nikde není naděje, nikde není záchrany, nikde není spasení, nikde není smrt. Nikde a přeci všude. Všude okolo tebe řádí zběsile, neomylnou rukou krátí bytí jejich vezdejší, jen tobě se vyhýbá. Zkus ji vzývat, zkus ji vyzývat, zkus ji urážet. Stejně se nepřiblíží o jediný krok, maličký krůček, který povede tě do nekonečna, do nebytí, do pekla. Snažíš se přejít tu bolest ze zklamání. Snažíš se zapomenout na tu nesnesitelnost světa. Snažíš se najít ten správný smysl, ten důvod všech důvodů proč tu zůstat. Snažíš se... ale nejspíš málo. Zkus o trochu víc. Možná spasitelce smrti nadběhneš, možná ji chytíš, možná konečně s úlevou nás opustíš. Možná zůstaneš. Kdo ví. Tohle ani kmotřička netuší. Teď a tady. Nic víc. Zkus zemřít, ale co čeká tě pak... To nikdo netuší.