sobota 22.února 2003 poprvné
8. 10. 2012
Ospalá krajina plná strupatých škraloupů tajícího sněhu a ledu probouzela se pomalu pod prvními nesmělými nápory ještě příliš vzdáleného slunce. Tajuplné ticho občas narušilo slabé ševelení spících větví, do kterých se tu a tam zamotal vítr světoběžník, potulující se světem, a bublání potůčku, který se prodíral z ledového sevření. Všude vládl téměř posvátný klid a mír a smíření se s celým světem. Najednou se z dálky slabě ozval radostný smích. Rozverný, hřejivý a upřímný. Pomalu se blížil. Blíž a blíž. Mezi stromy se vylouply stíny dvou poutníků, přátl, kteří se na své nekončící cestě vydali hledat mezi lidmi radost, veselí a lásku. Vyprávěli příběhy svého dětství naplněné rozverným poučením, pošťuchovali se jak malé děti, šermovali ulomenými klacky, které jim byly chvíli holemi, chvíli meči, puškami, ukazovátky... Postrkovali se a jejich radost jakoby nakazila ten prosluněný den. Zdálo se, že stromy ševelí veseleji, svěřují si milostná vyznání, nahými větvemi se hladí a mazlí. Zdálo se, že i samotné slunce září o trochu jasněji a směje se. Snad jejich vyprávění, snad si cosi veselého vybavilo. A jak pomalu přicházeli blíž a blíž, bylo snadnější rozeznat, že jeden hlas, sametově hladící, patří krásné dívce a druhým trochu hrubý ale plný optimismu, mladému muži. Najednou tu nebyli dva přátelé, ale milující srdce, čisté duše, které se nebojí svěřit, naslouchají sí a mají k sobě úctu. Když procházeli kolem, zdálo se, jakoby jejich bezelstná radost rozsvítila tento den. Pomalu, beze spěchu, ztratili se v nesčetných zákoutích probouzejího se lesa a ozvěna hlasů jejich a smíchu loudala se za nimi, až se za dlouho vytratila úplně. A znovu zavládlo ticho. I stromy přestaly ševelit, jakoby chtěly těm dvěma požehnat na cestu.