Podzim
Jak najednou cítím se být ve vlastním životě cizincem a toužím zmizet ode všeho, ode všech. Stát se ničím. Nebýt tady, necítit, nevnímat. Stát se prázdným. Neslyšet ty šílené hlasy uvnitř své mysli. Jednou jedinkrát si nepřipadat jako v dementním filmu, kdy jen sleduji, co dělám, říkám, a nemám sebemenší šanci cokoli ovlivnit. Jsem jen divákem, který nemůže odejít.
Nejraději bych nechal všechno za sebou, spálil mosty, skoncoval s tímhle světem, ale démonům minulých životů nejde utéct, svou karmickou vinu musím dál si nést a najít rozhřešení svých skutků minulých, o nichž ani nevím.
Zvláštní dny, kdy netuším co sám se sebou, jsou opět tady. Utápím se v temnotách vlastního srdce a opět se ztrácím v zatuchlých sklepeních své mysli. Strašáci minulosti jsou znovu u mne v nekonečné řadě. Jsem zavřený kdesi uvnitř sebe a pociťuji silnou nechuť k celému světu, nemám sílu s kýmkoli komunikovat a pomalu se ztrácím i přítomnosti.
Podzim začal a vítá mě opět jako vždy ... depresemi...