Čas
24. 10. 2012
Neslyšně ubíhající čas
odtikává pomalu
od poslední chvíle
k prvnímu okamžiku života
řeka teče do kopce
déšť padá vzhůru
po jaru přichází zima
sklizené zasýt zpátky do země
místo umírání blíží se naše zplození
všechen život sejde do moří
nazpět k prvotní buňce
a prapůvodnímu hříchu
a bůh před odpočinkem sedmého dne
nestvoří Adama a Evu
před nocí přichází den
a sluce putuje
od západu k východu
Neslyšně ubíhající čas
tiká už správně zas
ale děsí mě myšlenka
že jednou se opět zblázní
otočí svůj šílený běh
a my opět budene nazí
skákat ze stromu na strom
z větve na větev